Rozhovor se spisovatelem Jaapem Robbenem

Knihu Birk nám včera představil sympatický nizozemský spisovatel Jaap Robben, který si na nás našel čas při krátké návštěvě České republiky. Abychom potěšili čtenáře, kteří se nemohli akce zúčastnit, máme pro ně psaný rozhovor.

Kdy Vás poprvé napadlo, že napíšete takový příběh? Téma svého debutu jste si vybral nelehké.

Všechno to začalo, když jsem dělal dobrovolnickou práci v pečovatelském domě s pacienty trpícími Alzheimerovou chorobou. Jednou z nich byla i starší paní, vdova, která se moc neprojevovala – jako by zmizela sama do sebe. Jednoho dne jsme se spolu však šli projít do tamní zahrady. Svítilo slunce. Měl jsem na sobě kraťasy. A ona se mnou začala mluvit. Seděli jsme na lavičce a ona mi položila ruku na nohu a řekla, že mám krásné nohy. Já na to: „Děkuji." A ona pak řekla: „Máte nějakou přítelkyni?“ A já jí přitakal. Jakmile se to stalo, okamžitě ruku stáhla. Poté jsem nad tím hodně přemýšlel. Bylo to pěkné, legrační, zvláštní, smutné. V tom okamžiku se skrývaly všechny emoce, které znám. A pak mi naskočila otázka. Co kdyby tohle byla moje matka? Co kdyby si mě spletla s mým otcem a zamilovala se do mě? Jak bych na to reagoval?


Co všechno obsahovala příprava? Jak dlouho jste na knize pracoval?

Většina přípravy proběhla v mé hlavě. Psaní považuji za jakýsi společenský experiment odehrávající se v mé fantazii. Moje představivost umístila lidi na ostrov a já se snažil přijít na to, co se stane, když jim jednu postavu odeberu.

Velmi věrohodně jste v knize odkryl pocity dítěte. Jeho snahu zatajit pravdu, když se otec utopil. Dítě si namlouvalo, že se otec vrátí. Kde jste načerpal inspiraci k popisu těchto pocitů? Čerpal jste je z něčích zkušeností?

Před několika lety jsem četl článek o letu Malaysia Airlines MH370, tedy o letadle, které prostě zmizelo. Tento článek se zaměřil na příbuzné, partnery a děti, které stále vyčkávali příletu svých blízkých. Sice jde o úplně odlišné životy, ale s mými postavami to má jeden společný znak – nikdo z nich nebyl schopen žít dál vlastní život, a to proto, že se vlastně odehrála jen malá změna, jako by jejich blízcí stále někde snad byli a bojovali o přežití. Nikdo z nich nebyl schopen přeorganizovat svůj domov, zbavit se starého oblečení zmizelých, zamilovat se do někoho jiného. A svým způsobem se právě tohle přihodilo Mikaelovi a jeho matce. Pořád se chytají stébla naděje. A v Mikaelově věku se fantazie a realita prostupují velmi snadno. Doufá, že se jeho otec prostě někde vynoří, a proto ho všude vidí.

S knihou jste strávil spoustu času. Nedopadal na Vás v průběhu psaní z knihy smutek?

Během psaní jako takového jsem žádný smutek necítil. Příliš jsem se na to soustředil. Ale jen co jsem knihu dopsal, musel jsem ten  ostrov okamžitě opustit. Chtěl jsem se opalovat, cestovat, chodit na večírky. Osvobodit se. Dopadala na mě totiž ona ostrovní izolace.

Věděl jste hned na začátku, jakým směrem se bude příběh ubírat? Jaký bude mít kniha konec? ... Neměl jste v záloze třeba alternativní konec?

Od začátku jsem věděl, kudy se chci vydat. Věděl jsem, jakým směrem se příběh bude ubírat. Ale během samotného psaní se hodně věcí změní. Zní to zvláštně, ale tento konec jsem měl promyšlený předem, ač mi ve výsledku přišel zároveň naprosto odlišný, neznámý.

Měnil jste v průběhu psaní něco v knize?

Samozřejmě. Součástí onoho experimentu je i to, že nutně nepodléhá plánu. Začne to tak, že vykřesete jiskru mezi dvěma myšlenkami. A odtud pak zkoušíte všechny možné cestičky. Čím více jsem napsal, tím konkrétnějších obrysů příběh nabýval. Ve výsledku si musíte zvolit jen jednu cestu, ale vyzkoušet je musíte všechny, abyste věděl, která vás dovede k nejlepšímu výsledku.

Která postava Vám nejvíce přirostla k srdci?

To je složitá otázka. Ale asi Mikael. Hraje v příběhu důležitou roli. Hodně jsem s ním soucítil.

Někde jsem četla, že nepreferujete rozdělení literatury podle věku čtenářů. Je to tak? Pokud ano, můžete myšlenku rozvinout?

Myslím, že literární díla mají nějakou spodní věkovou hranici, ale nikdo není příliš starý na to, aby mé knihy četl. Aspoň doufám. Ale při psaní nemyslím na to, kdo bude knihu číst, prostě píšu. Rád píšu pro děti, v dětské literatuře je jakési světlo. A co jsem to světlo objevil, zjistil jsem, že můžu psát, cokoli se mi zlíbí, aniž to světlo uhasne. Nemyslím si, že existuje nějaká hranice. Tedy pro kočky nepíšu. Ani pro slony, ale to je asi tím, že nejsou moc dobří čtenáři.
 

Zpět na seznam aktualit